Sedím ve vlaku a kolem mne ubíhá česká krajina, jedu za rodinou do hor.
Před pár dny tomu tak nebylo. Seděla jsem na terase starého kamenného
domku zasekaného ve skalách a pozorovala protější kaskádovitě uspořádaný
svah. Skalní hřeben byl posetý domky, dlouhými podélnými zahradami
s Olivovníky a nořil se do teplého moře olizující Mallorcu. Bylo teplé ráno,
všudypřítomný zpěv ptáků a vůně květů, kávy a čerstvých fíků. „Ach, to bych
mohla pořád!“ Očima jsem hltala každý pahorek, každý kámen, každou vlnku,
každý pohyb na protějším svahu. Mému tělu bylo dobře. Byl to poslední den
mého putování po tomto ostrově. Uvědomila jsem si, jak si člověk užívá tu chvíli
jen proto, že ví, že je poslední, že už to končí, že se mu brzy změní realita.
Věděla jsem, že všechny moje smysly touží nacítit tuto chvíli a otisknout jí do
buněk v těle. Vnímala jsem svůj nádech, který okolní vjemy nasával do těla, i
výdech, který vypouštěl stesk z toho nelogicky „posledního okamžiku“. Chtěla
jsem, abych si to zostření smyslů byla schopná přenést do svého každodenního
bytí. A tak jsem tam seděla a dýchala, zvědomovala a děkovala.
Přesně to ráno před tím domkem se zrodil nápad nechat ze sebe vše smýt u
vodopádu, očistit energeticky tělo a být ready na to nové, co přijde po návratu
do Čech. Věděla jsem, že až se vrátím, bude něco jinak. Zaprvé už nebudu tou
maminkou pobírající rodičovský příspěvek (něco končí), ale „pouze“
podnikatelkou, která bere do rukou druhé žezlo. Máme s mužem sebe a já mám
důvěru v sebe. A to mi dává křídla, která mne nesou.
A tak si ten okamžik vděčnosti vzniklého z „posledního okamžiku“ nesu v sobě
v mé denní přítomnosti. Je mi branou k bytí „tady a teď“ v tomto rychlíku.
Rychle projet vnitřní krajinou umí každý. Ale zpomalit, užít si to, rozložit na
prvočásti umí zejména ti, kteří něco zažívají jakoby „naposledy“. Pak to jde
nejlíp, že? Otázka je: „Kdo určuje, co je naposledy?“.
Jo a ten nápad: vše staré ze sebe smýt, nechat to stéct tak, jak to jen voda umí,
jsem zrealizovala. Bylo to jiskřivě úžasné, sladké, chladné. Za ten proud vody po
vodopádem jsem vděčná ještě víc. Myslím na něj, když poslouchám ženy, které
ke mne chodí na terapii. Tento týden jsem naslouchala, vnímala, léčila,
uzemňovala, byla svědkem velmi bolestných příběhů s nádechem brutality.
Kauza s Ferim (vlna svědectví žen o sexuálním násilí) rozdmýchala v ženáchdávno uzamknuté jizvy na těle i duši, znovu zatřásla v důvěru v muže, otevřela
téma zneužití moci a fyzické síly… A tak díky za vodu a její schopnost léčit.
A tak sedím „v myšlenkách pod vodopádem“ ve vlaku, kolem mne ubíhá česká
krajina a já jedu za rodinou do hor.
.
